Autor: Redakce vědecko-psychologického portálu pro neurovědy, kognitivní vizuální percepci a psychometrii
Publikováno: 26. června 2026
Optické iluze postavené na principu víceznačných, reverzibilních figur (např. dílo surrealistického umělce Christa Dagurova kombinující siluety rtů, stromů a kořenů) jsou na digitálních platformách masově vyhledávaným typem obsahu. V populární publicistice bývají tyto vizuální hádanky interpretovány jako okamžitá diagnostická metoda schopná odhalit hluboké rysy lidské osobnosti – např. introverzi, flexibilitu či sklon k sociální konformitě, přičemž texty často nesou stopy internetové fragmentace (např. „Next » 1) Stromy“).
Z hlediska exaktní neurofyziologie a kognitivní psychologie však pořadí, v jakém lidský zrakový aparát jednotlivé prvky v iluzi identifikuje, nevypovídá nic o charakterových rysech či psychologickém profilu jedince. Tento proces je řízen mechanickými zákonitostmi zpracování vizuálních dat v mozkové kůře, strukturou očních pohybů a aktuálním kognitivním nastavením. Tento článek přináší vědeckou dekonstrukci procesu vnímání reverzibilních obrazů a vysvětluje neurologické pozadí lidské tendence personifikovat náhodné vjemy.
—
1. Neurofyziologie vizuálního zpracování: Zpracování „shora dolů“ a „zdola nahoru“
Když lidské oko spočine na víceznačném obrazu, primární zraková kůra (oblast V1 v týlním laloku) nefunguje jako pasivní fotografická deska. Vnímání je výsledkem neustálého dynamického dialogu mezi dvěma procesy:
